Čtvrtý nejvyšší vrchol Rakouska — Grossvenediger — se nachází ve skupině Venediger ve Vysokých Taurách nedaleko nejvyššího Grossglockneru. Měří úctyhodných 3 666 metrů (zdroje uvádějí také 3 662, 3 657 aj.), přičemž za zmíněným Grossglocknerem zaostává o pouhých cca 132 metrů. V tomto článku si můžete přečíst, jak jsem jako naprostý začátečník zdolal svůj první ledovec ve dvou dnech. Upozorňuji předem, že čtení pro zkušené nebude záživné — snažím se cestu popsat do detailů, abych zkušenost přiblížil i naprostým amatérům :)
Jak vznikl nápad jet na ledovec?
Náš výlet začal jen zhruba týden před odjezdem, kdy mě oslovil kamarád Filip, jestli se nechci výstupu také zúčastnit. Na rok 2023 jsem plánoval podzimní výstup na Grossglockner, ale vzhledem k absenci zkušeností s ledovcem jsem si řekl, že bude lepší začít na něčem jednodušším. Grossvenediger se tak jevil jako ideální začátečnická hora a já na nabídku kývl.
Před odjezdem se vše trochu zkomplikovalo rýmou (možná covidem), která mě zasáhla, a jen taktak jsem se z toho stihl dostat a zařídit všechno nezbytné. Cepín jsem si půjčil od kamaráda (díky, Kájo) a mačky z půjčovny DoHor.cz, kterou tímto moc doporučuji. Největším problémem bylo v srpnu sehnat teplé rukavice, ale naštěstí mě zachránil Decathlon a rukavice Simond. Rovnou jsem přibalil ještě polarizační brýle kategorie 4 a čepici pod helmu. Kompletní výpis vybavení najdete na konci článku.
Jakou cestu na Grossvenediger jsme zvolili?
Původní „plán“ bylo jít přes Neue Prager Hütte (Nová pražská chata), která bohužel kvůli nedostatku vody zavřela týden před naším příjezdem, tedy dřív, než měla podle oficiálních informací. Cesta by měřila přes 16 km a stoupání přes 2 200 metrů. Další možností bylo jít ze severu přes Kürsingerhütte, ale ta je nejdelší a zároveň nejnáročnější — skoro 23 km a převýšení 2 800 metrů.
Volba tedy padla na nejjednodušší jižní cestu přes Defreggerhaus. Výstup tudy je cca 13 km a nastoupáte něco málo přes 2 000 výškových metrů. Pokud budete pospíchat jako my, můžete po svých jít jen 8 km a zdolat převýšení 1 500 metrů — jen vás to bude stát něco navíc (ale hodně peněz můžete i ušetřit, dozvíte se níže). Odjezd z ČR byl první den ráno, večer jsme přespali v Defreggerhausu, druhý den zdolali vrchol, sešli dolů a stihli se vrátit do ČR. Rychloakce na dva dny.
Cesta z ČR a parkování
Vyrazili jsme z Budějc na cca pětihodinovou cestu autem do vesničky Hinterbichl. Až po sjezd z dálnice cesta hezky ubíhala i přes všudypřítomná rychlostní omezení, ale po najetí na okresky začalo peklo v podobě pomalu jedoucích štrůdlů karavanů (ne)předjíždějících cyklisty, kochajících se důchodců apod. Po projetí kolem Zell am See začala kochačka a dohadování, jaká špička patří které hoře, a náladu z dlouhé cesty zvyšovaly české a tyrolské hity.
Cesta začala stoupat a brzo jsme dojeli k tunelu Felbertauerntunnel, na jehož konci je mýtnice — platí se 13 EUR za průjezd každým směrem. Poté nás čekalo všechny nastoupané metry zase sjet dolů a přes malé vesničky jsme se přesně ve 12:00 dostali do cílového Hinterbichlu.
Venediger Taxi: Hinterbichl → Johannishütte
Kvůli úspoře času jsme měli na 13:00 dopředu (volal jsem den předem) objednané Venediger Taxi, které nás odveze až k Johannishütte, ušetří přes 600 výškových metrů a 2,5 hodiny chůze po nudné zpevněné cestě (úsek má 5,4 km a 636 m stoupání). Odjezd měl být původně od hospody v městečku, ale rozhodli jsme se zaparkovat až na nejvyšším parkovišti (placené, cca 9 EUR na dva dny). Na parkovišti je i ToiToika, takže si při čekání na taxík můžete odskočit. Zavolali jsme do Venediger Taxi a hodinu před odjezdem nám bez problému změnili nástupní místo na výše položené parkoviště.
„Cheating“ v podobě horského taxíku je dost drahý a vyjde vás na 17 EUR/osoba/cesta, na druhou stranu nemusíte platit přenocování v Rakousku ani vyjíždět o půlnoci z ČR. Cesta v terénním Mercedesu Sprinter řízeném velmi zkušenou paní trvá asi 20 minut, stoupá se v pěkných serpentinách, míjí se lezecká stěna a několik vodopádů a projížďka končí na parkovišti asi 200 m pod Johannishütte.
Johannishütte → Defreggerhaus
Úzká cestička za Johannishütte už vede ve smíšeném terénu, je relativně zábavná a potkáte stáda přátelských krav a ovcí (úsek má 4,3 km a 847 m stoupání, cca 2,5 hodiny). Přeskakujete potůčky, míjíte dvě jezírka a postupně se odkrývá masiv Venediger a zasněžené svahy. Když se otočíte, udiví vás nádherné široké údolí, pomalu jak z Pána prstenů :) Ve vrchní části už skáčete po velkých kamenných schodech a po zhruba 2 až 2,5 hodinách chůze dojdete k chatě Defreggerhaus.
My jsme se ubytovali, dali jedno pivko za odměnu, vzali vybavení a vystoupali si ještě k nástupu na ledovec. Tady jsme si vyzkoušeli chůzi v mačkách, navázání na lano a pohledem prozkoumali četné trhliny lemující vyšlapanou pěšinu k vrcholu. Sníh je takhle odpoledne hodně rozbředlý a jde se v něm špatně. Adam se bohužel propadl do menší trhlinky a jak padal, nejspíš si natáhl nějaké vazy pod kolenem.
Po cestě zpátky k chatě jsme si udělali luxusní večeři při západu slunce v podobě Adventure Menu — konkrétně jsem měl vepřové s knedlíkem a zelím a Almdudler koupený v chatě. U horkého ešusu jsme si s radostí ohřáli ruce, protože teplota padla k nule a vyčerpané tělo už pociťovalo zimu.
Chata Defreggerhaus
Ubytování jsme řešili cca týden dopředu a výběrem trasy v podstatě nebyla jiná možnost než Defreggerhaus. Provádí se online rezervace i platba, pro členy Alpenvereinu jsou ceny výhodnější. Volné spaní v hromadné místnosti už nebylo, takže jsme byli „nuceni“ zvolit dražší variantu — spaní ve vícelůžkovém pokoji pro 4 osoby. To nám vůbec nevadilo, protože poslouchat symfonii dvaceti chrápajících horalů není ani přes špunty nic příjemného :) Chata Alpenvereinu je moc pěkná, spali jsme ve čtyřlůžkovém pokoji o dvou palandách, přičemž jedna z postelí měla dokonce lamelový rošt. V posteli je polštář a dvě přikrývky, takže spacák s sebou v teplých měsících brát nemusíte, ale vložku do spacáku z hygienických důvodů doporučuji. Nechybí umývárna s tekoucí vodou a funkčními záchody, luxusní sprchu tu ale nenajdete. Co taky čekat ve 3 000 m n. m. :)
Hospůdka má jen lahvové pivo nevalné kvality, jejich „domácí limonádu“ za 4,5 EUR si rozhodně nedávejte :) Zajímavostí je, že na jednu rezervaci dostanete jednu čipovou kartu, se kterou chodíte k baru a zaplatíte až při odchodu z chaty celý účet. Jídlo jsme nezkoušeli, ale podle recenzí z poslední doby za utracené peníze nestojí. Řidička taxíku se zmínila o nedávné změně majitele, která se na chodu chaty podepsala spíš negativně.
Defreggerhaus → Grossvenediger
Ráno máme budíka na 5:30 a zjišťujeme, že náš německý spolunocležník už je dávno pryč. Moc jsme toho nenaspali, protože postele vrzaly a chrápání bylo slyšet i přes dřevěné stěny. Pomalu se sbalíme, uložíme si zbytečné věci do přepravky v předsíni, vezmeme boty a hůlky z vytápěného skladu a v 6:00 vyrážíme bez snídaně k místu nástupu na ledovec (úsek má 3,6 km a 693 m stoupání, cca 3,5 hodiny). Cestou se odsvlíkáme, protože je tepleji, než jsme čekali, a kopec je nějak strmější než včera :D Filipa bolí v krku, Adama noha ze včerejška a já se pořád necítím nejlíp po nemoci, takže postupujeme opravdu pomalu a předbíhá nás jedno družstvo s horským vůdcem. Slézáme kousek skály s fixním textilním lanem, navazujeme se na lano, nasazujeme mačky a domlouváme se, že já jakožto nejméně zkušený člen výpravy půjdu první, aby mě v případě pádu do trhliny mohli ostatní zachránit. Přijdu si jako voják vstupující do minového pole :D
Sníh je pěkně zmrzlý oproti včerejší odpolední zkoušce a jde se v něm mnohem líp, občas přeskakujeme trhlinu nebo ji přecházíme přes sněhový most. První dvě trhliny jsou se strachem, další už jen s respektem. Dáváme krátkou pauzu na snídani před stoupáním, Adamovi sjíždí proteinová sušenka po ledu někam do údolí, což se moc líbí dalšímu lanovému družstvu, které pouštíme před sebe :D Chůzí přes obří sněhový most začínáme stoupat ve stínu vedlejšího vrcholu. Dostáváme se na křižovatku v sedle Rainertörl, kde potkáváme dva Čechy, kteří nás doprovodí až na vrchol. Odsud už stoupáme po běloskvoucím svahu na sluníčku a jsem opravdu rád za nové brýle.
Jednu ze skupinek, která nás předtím předběhla, jsme dohonili a teď nás naopak zdržuje, ale jsme za to celkem rádi, aspoň si trochu oddychneme. Asi 150 výškových metrů pod vrcholem začala Adama bolet noha natolik, že to chtěl vzdát a sejít zpátky k chatě. Filipovi se ho podařilo přemluvit, takže pokračujeme a ještě zvolníme. Před finálním hřebínkem se napojuje cesta od Nové pražské chaty, odkud jde spousta lanových družstev, a tvoří se trochu zácpa při vyhýbání s už sestupujícími, což je na tom úzkém a celkem vzdušném hřebínku trošku adrenalin :)
V 9:30 jsme konečně na vrcholu. Ještě před fotkou lovím ibalgin pro Adama, pak se trochu pokocháme, vyfotíme jednu skupinku, která potom fotí nás, a pomalu se balíme na cestu zpátky, protože dost nepříjemně fouká a nechceme se zdržovat převlékáním. Rychle se navážeme a začínáme sestupovat stejnou cestou, jakou jsme šli nahoru. Dorazili jsme opravdu včas, protože stoupajících skupinek rychle přibývá a začíná to být nepříjemné.
Sestup
Sestupujeme paralelně s vyšlapanou cestičkou v měkčím sněhu (úsek dolů má 8 km a 1 540 m klesání, cca 5,5 hodiny). Začínají mě bolet chodidla a ukazuje se, že moje trekové boty nebudou na ledovcové použití s mačkami úplně nejvhodnější. Počasí nám vyšlo na jedničku, tak se kocháme výhledem na Grossglockner — a pan doktor Filip se kochal natolik, že zakopnul a hodil krásnou rybičku po hlavě do sněhu :D Už chceme být všichni z ledovce dole, tak postupujeme relativně rychle jen s jednou pauzou na odsvléknutí, protože sluníčko vážně praží. Konečně jsme zase na „pevné“ zemi, odstrojíme se, vylezeme kousek po skále a sestupujeme k chatě Defreggerhaus.
Tady se převlékáme do lehčího, sníme druhé Adventure Menu (kuře korma s basmati rýží — mňam), pobalíme věci nechané v chatě a sestupujeme dál k Johannishütte. Cesta tentokrát vůbec neutíká, bolí nás nohy, voda dochází, sluníčko peče. Filip nám utíká, aby zarezervoval místa v taxíku zpět na parkoviště, a já jdu pomaleji s Adamem. U Johannishütte není signál, takže je tam „budka“ s pevnou linkou, kterou lze taxík zavolat. Obsluha je bohužel extrémně pomalá a neochotná, čekáme dlouho na zaplacení, takže tam necháváme Filipa s penězi a s Adamem vyrážíme na parkoviště pod chatou, kde už čeká odvoz a tvoří se fronta lidí bez rezervace. Naštěstí se díky dvěma vyslaným taxíkům všem podaří nastoupit a jedeme k autu.
Odjezd a cesta zpátky
Po příjezdu na parkoviště naházíme rychle věci do auta a vyrážíme zpátky do ČR. Ani se mi nechce věřit, že jsme to stihli takhle rychle a nemusíme platit další noc v Rakousku. Cesta probíhá poklidně až na jednoho šneka, který celý sjezd od placeného tunelu do údolí jede nesmyslně 70 km/h, neustále brzdí na 50 a nikdo ho nepředjíždí. Po nájezdu na dálnici bereme útokem první Mekáč na doplnění kalorií a sypeme si to domů. Ve 21:30 jsme v Budějcích a uleháme s příjemnou únavou do postele. Celkem ujeto 820 km s dobou řízení 10 hodin — ještě že už dnešní auta řídí skoro sama :)
Vybavení na ledovec
Vybavení se hodně liší podle zkušeností a pohodlnosti účastníků, ale i podle délky výletu a z toho plynoucí finanční náročnosti. Berte v úvahu, že jsem s ledovcem neměl žádné zkušenosti, a razil jsem tedy teorii „radši být připraven na všechno“.
Vybavení: trailové boty Dynafit Alpine, pohorky La Sportiva TX5 GTX, turistické mačky Camp (z půjčovny), turistický cepín (díky za půjčení, Kájo), horolezecké lano 50 m, batoh Deuter AirContact Lite 45+10, sedák Ocún Twist, 2 HMS karabiny Ocún, smyčka a prusík, helma Black Diamond Half Dome, trekové hůlky Forclaz MT 100 Comfort, čelovka Forclaz HL 100 USB, polarizační brýle kategorie 4 Quechua MH 570; navíc jistítko „kyblík“ a ledovcové šrouby.
Vaření a jídlo: malý ešus, vařič s piezo zapalováním (případně zapalovač), 100g plynová kartuše, 2× Adventure Menu, káva 3v1, čokoládová ovesná kaše, jerky, protein sušenky, mix oříšků, energy gely…
Oblečení: hardshell bunda Tilak Stinger Pro, péřová bunda MT 900, hybridní bunda Simond Alpinism, zimní rukavice Simond Ice, tenké rukavice Forclaz MT 500, ferratové rukavice Black Diamond Crag Half Finger, čepice Simond Alpinism, kšiltovka, nákrčník, pláštěnka + pláštěnka na batoh + nepromokavé kalhoty, hodinky Garmin Fenix 7, powerbanka a kabely, hygienická vložka do spacáku, hydrovak 2 litry, vodní filtr Sawyer, opalovací krém SPF 50, maska na oči a špunty do uší.
Tipy a triky, poučení
Za mě jedna z nejdůležitějších kapitol. Jak už jsem zmínil, vybavení se bude hodně lišit podle zkušeností. Cestou jsme potkali dost lidí bez cepínů a maček, dokonce i jednotlivce bez lana. Ano, hmotnost se dá ušetřit na vybavení, které pravděpodobně nebudete potřebovat, a peníze zase za pojištění, které nemusíte potřebovat. Ale ruku na srdce — jeli byste do hor bez pojištění? Já teda ne, a stejně tak bych na ledovec nešel bez vybavení.
Helma byla zbytečná — kromě pádu do trhliny nebo z finálního hřebínku si nedovedu představit, kdy by se hodila. Pád kamení bezprostředně nehrozí, a pokud se utrhne kus skály, helma vám stejně nepomůže. Moje trekové boty byly příliš měkké na chůzi v mačkách po ledovci; dalo se to zvládnout, ale chodidla jsem dost cítil hlavně při sestupu.
Pojištění: určitě doporučuji pojištění Alpenvereinu, které má dobré krytí na záchranné práce a navíc slevy v chatách. Na léčebné výlohy a další krytí je nutné sjednat separátní cestovní pojištění — pohlídejte si, do jaké nadmořské výšky (případně obtížnosti lezení/ferraty) platí a co zahrnují rizikové sporty. Doporučuji AXA nebo UNIQA — AXA umí „drink povolen“, takže si můžete bez starostí dát i více než jedno pivko.
Nad 3 000 m se mi znatelně hůř dýchalo. Nevím, jestli za to mohla krátká regenerace po nemoci, nebo fakt, že jsem astmatik. Podle hodinek jsem měl v Defreggerhausu okysličení krve 91 %, zatímco normálně mám kolem 96 %.
Večer je zima, ale nemělo smysl s sebou tahat takhle teplou péřovku a zimní rukavice — asi bych mluvil jinak při jiném počasí. Před spaním si na noční stolek vyndejte čelovku, kapesníky, vodu, léky a další propriety, které byste mohli v noci potřebovat, ať neštracháte v batohu a nesvítíte na celý pokoj. Na dvoudenní výšlap opravdu nepotřebujete brutálně těžkou 20 000mAh powerbanku — v chatě byly navíc zásuvky.
Je super nechat nepotřebné věci na zdolání vrcholu v chatě. Myslete ale na to, že při cestě z vrcholu může svítit sluníčko, takže opalovací krém a kšiltovku v chatě rozhodně nenechávejte. Hydrovak je super věcička, díky které nemusíte sundávat batoh a lano — jen vám nesmí zamrznout hadička; vyplatí se do ní po napití trochu fouknout, aby v ní nezůstávala voda.
Hodně hmotnosti ušetříte, pokud se rozhodnete jíst v chatě. My jsme nesli ešus, vařič, kartuši a každý dvě Adventure Menu — každý měl batoh cca 17 kg včetně vody, což se dost proneslo. Asi bych do toho šel znovu, ale pokud vám nevadí utratit desítky EUR za podprůměrné jídlo v chatě…
BONUS: nebát se toho tolik. V noci jsem měl problém usnout, protože jsem se celé téhle výzvy trochu bál. Ve výsledku jsem z toho byl vynervovaný víc, než bylo potřeba — ale je nutné říct, že jsem šel s kamarády, kteří už měli za sebou Mont Blanc a Dachstein, vyšlo super počasí a všechno si tak nějak sedlo. Pokud nespěcháte, klidně na Defreggerhausu zůstaňte i druhou noc a obejděte si celou korunu Venedigeru — pět třítisícovek.
Závěrem: pokud nemáte zkušené kamarády, na ledovec se sami bez zkušeností nevydávejte a využijte služeb horského vůdce! Já jsem dost těžil ze svého červencového výstupu na Triglav — k vybavení jsem přidal hlavně teplejší věci a ledovcovou výbavu.