domcon.cz

Čtvrtý nejvyšší vrchol Rakouska – Grossvenediger – se nachází ve skupině Venediger ve Vysokých Taurách nedaleko nejvyššího Grossglockneru. Měří úctyhodných 3 666 metrů (zdroje uvádí také 3 662, 3 657 aj.), přičemž za zmíněným Grossglocknerem zaostává o pouhých cca 132 metrů. V tomto článku si můžete přečíst, jak jsem jako naprostý začátečník zdolal svůj první ledovec ve dvou dnech. Upozorňuji předem, že čtení pro zkušené nebude záživné, snažím se cestu popsat do detailů, abych zkušenost přiblížil i naprostým amatérům 🙂

Jak vznikl nápad jet na ledovec?

Náš výlet začal jen zhruba týden před odjezdem, kdy mě oslovil kamarád Filip, jestli se nechci výstupu také zúčastnit. Na rok 2023 jsem plánoval podzimní výstup na Grossglockner, ale vzhledem k absenci zkušeností s ledovcem jsem si řekl, že bude lepší začít na něčem jednodušším. Grossvenediger se tak jevil jako ideální začátečnická hora a já na nabídku kývl.

Před odjezdem se vše trochu zkomplikovalo rýmou (možná covidem), která mě zasáhla a jen taktak jsem se z toho stihl dostat a zařídit všechno nezbytné. Cepín jsem si půjčil od kamaráda (díky Kájo) a mačky z půjčovny DoHor.cz, kterou tímto moc doporučuji. Největším problémem bylo v srpnu sehnat teplé rukavice, ale naštěstí mne zachránil Decathlon a rukavice Simond. Rovnou jsem v Dekáči přibalil ještě polarizační brýle kategorie 4 a čepici pod helmu. Kompletní výpis vybavení naleznete úplně na konci článku.

Jakou cestu na Grossvenediger jsme zvolili?

Původní „plán“ bylo jít přes Neue Prager Hütte (Nová pražská chata), která bohužel kvůli nedostatku vody zavřela týden před naším plánovaným příjezdem a tedy dříve, než dle oficiálních informací měla. Cesta by měla přes 16 km a stoupání přes 2 200 metrů.

Další možností bylo jít ze severu přes Kürsingerhütte, ale cesta je nejdelší a zároveň nejnáročnější. Zdolat by se muselo skoro 23 km a převýšení 2 800 metrů.

Volba tedy padla na nejjednodušší jižní cestu přes Defreggerhaus. Výstup tudy je cca na 13 km a nastoupáte něco málo přes 2 000 výškových. Pokud budete pospíchat jako my, můžete po svých jít jen 8 km a zdolat převýšení 1 500 metrů, jen vás to bude stát něco navíc. Hodně peněz na druhou stranu můžete i ušetřit – dozvíte se níže. Odjezd z ČR byl 1. den ráno, večer jsme přespali v Defreggerhausu, 2. den jsme zdolali vrchol, sešli dolů a stihli se vrátit do ČR – takže rychloakce na dva dny.

Cesta z ČR a parkování

Vyrazili jsme z Budějc na cca 5 hodinovou cestu autem do vesničky Hinterbichl. Až po sjezd z dálnice cesta hezky ubíhala i přes všepřítomná rychlostní omezení, ale po najetí na okresky začalo peklo v podobě pomalu jedoucích štrůdlů karavanů (ne)předjíždějících cyklisty, kochajících se důchodců apod. Po projetí kolem Zell am See začala kochačka a dohadování se, jaká špička patří které hoře a náladu z dlouhé cesty zvyšovaly české a tirolské hity.

Cesta začala stoupat a brzo jsme dojeli do tunelu Felbertauerntunnel, na jehož konci je mýtnice a platí se 13 EUR za průjezd každým směrem. Poté nás čekalo všechny nastoupané metry opět sjet dolů a přes malé vesničky jsme se přesně ve 12:00 dostali až do cílového Hinterbichlu.

Venediger Taxi &
Hinterbichel → Johannishütte

↔ 5,4 km  ↑ 636 m ► 0,5 h / 2,5 h

Mapa úseku Hinterbihl – Johannishütte

Kvůli úspoře času jsme měli na 13:00 dopředu (volal jsem den předem) objednané Venediger Taxi, které nás odveze až k Johannishütte, ušetří přes 600 výškových metrů a 2,5 hodiny chůze po nudné zpevněné cestě. Odjezd měl být původně od hospody v městečku, ale rozhodli jsme se zaparkovat až na nejvyšším parkovišti (placené) za cca 9 EUR na dva dny. Na parkovišti je i ToiToika, takže si při čekání na taxík můžete odskočit. Zavolali jsme tedy do Venediger Taxi a hodinu před odjezdem nám bez problému změnili nástupní místo na výše položené parkoviště.

„Cheating“ v podobě horského taxíku je dost drahý a vyjde vás na 17 EUR/os/cesta, na druhou stranu nemusíte platit přenocování v Rakousku nebo vyjíždět o půlnoci z ČR. Cesta v terénním Mercedesu Sprinter řízeném velmi zkušenou paní trvá asi 20 minut, kdy se stoupá v pěkných serpentýnách, míjí se lezecká stěna, několik vodopádů a projížďka končí na parkovišti asi 200 m pod Johannishütte.

Johannishütte → Defreggerhaus

↔ 4,3 km  ↑ 847 m ► 2,5 h

Mapa úseku Johannishütte – Defreggerhaus

Úzká cestička za Johannishütte už vede ve smíšeném terénu, je relativně zábavná a potkáte stáda přátelských krav a ovcí. Přeskakujete potůčky, míjíte dvě jezírka a postupně se vám odkrývá masiv Venediger a zasněžené svahy. Když se otočíte, udiví vás nádherné široké údolí pomalu jak z Pána Prstenů 🙂 Ve vrchní části už skáčete po velkých kamenných schodech a celkově po 2 až 2,5 hodinách chůze se dostanete k chatě Defreggerhaus.

My jsme se ubytovali, dali jedno pivko za odměnu, vzali vybavení a vystoupali si ještě k nástupu na ledovec. Tady jsme si vyzkoušeli chůzi v mačkách, navázání na lano a prozkoumali jsme pohledem četné trhliny lemující vyšlapanou pěšinu k vrcholu. Sníh je takhle odpoledne hodně rozbředlý a jde se v něm špatně. Adam se bohužel propadl do menší trhlinky a jak padal, tak si nejspíš natáhl nějaké vazy pod kolenem.

Po cestě zpátky k chatě jsme si udělali i luxusní večeři při západu slunce v podobě Adventure Menu – konkrétně jsem měl vepřové s knedlíkem a se zelím a Almdudler koupený v chatě. U horkého ešusu jsme si s radostí ohřáli ruce, protože teplota padla k nule a vyčerpané tělo už pociťovalo zimu.

Chata Defreggerhaus

Ubytování jsme řešili cca týden dopředu a výběrem trasy v podstatě nebyla jiná možnost než Defreggerhaus. Provádí se on-line rezervace i platba, pro členy Alpinvereinu nabízí výhodnější ceny. Nebylo již volné spaní v hromadné místnosti, takže jsme byli „nuceni“ zvolit dražší variantu a to spaní ve vícelůžkovém pokoji pro 4 osoby. To nám samozřejmě vůbec nevadilo, protože poslouchat symfonii dvaceti chrápajících horalů není i přes špunty nic příjemného 🙂 Chata Alpinvereinu je moc pěkná, spali jsme ve čtyřlůžkovém pokoji o dvou palandách, přičemž jedna z postelí měla dokonce lamelový rošt. V posteli je jeden polštář a dvě přikrývky, takže spacák s sebou v teplých měsících brát nemusíte, ale vložku do spacáku z hygienických důvodů doporučuji. Nechybí ani umývárna s tekoucí vodou a funkčními záchody, nicméně luxusní sprchu zde nenajdete. Co taky čekat ve 3 000 m.n.m. 🙂

Hospůdka má jen lahvové pivo nevalné kvality, jejich „domácí limonádu“ za 4,5 EUR si rozhodně nedávejte 🙂 Zajímavostí je, že na jednu rezervaci dostanete jednu čipovou kartu, se kterou chodíte k baru a zaplatíte potom až při odchodu z chaty celý účet. Jídlo jsme nezkoušeli, ale dle recenzí z poslední doby za utracené peníze nestojí. Řidička taxíku se zmínila o nedávné změně majitele, která se na chodu chaty podepsala spíš negativně.

Defreggerhaus → Grossvenediger

↔ 3,6 km  ↑ 693 m ► 3,5 h

Mapa úseku Defreggerhaus – Grossvenediger

Ráno máme budíka na 5:30 a zjišťujeme, že náš německý spolunocležník už je dávno pryč. Moc jsme toho nenaspali, protože postele vrzaly a chrápání bylo slyšet i přes dřevěné stěny. Pomalu se sbalíme, uložíme si zbytečné věci do přepravky v předsíni, vezmeme boty a hůlky z vytápěného skladu a v 6:00 vyrážíme bez snídaně k místu nástupu na ledovec. Cestou už se odsvlíkáme, protože je tepleji, než jsme čekali a kopec je nějak strmější, než byl včera 😀 Filipa bolí v krku, Adama bolí ze včerejška noha a já se pořád necítím úplně nejlíp po nemoci, takže postupujeme opravdu pomalu a předbíhá nás jedno družstvo s horským vůdcem. Slézáme kousek skály s fixním textilním lanem, navazujeme se na lano, nasazujeme mačky a domlouváme se, že já jakožto nejméně zkušený člen výpravy půjdu první, aby mě v případě pádu do trhliny mohli ostatní zachránit. Přijdu si jako voják vstupující do minového pole :D.

Sníh je pěkně zmrzlý oproti včerejší odpolední zkoušce a jde se v něm mnohem lépe, občas přeskakujeme nějakou trhlinu nebo ji přecházíme přes sněhový most. První dvě trhliny jsou se strachem, další už jen s respektem. Dáváme krátkou pauzu na snídani před stoupáním, Adamovi sjíždí proteinová sušenka po ledu někam do údolí, což se moc líbí dalšímu lanovému družstvu, které pouštíme před sebe 😀 My pokračujeme a chůzí přes obří sněhový most začínáme stoupat ve stínu vedlejšího vrcholu. Dostáváme se na křižovatku v sedle Rainertörl, kde se potkáváme s dvěma Čechy, kteří nás doprovází až na vrchol. Odsud už stoupáme po běloskvoucím svahu na sluníčku a jsem opravdu rád za nové brýle.

Jednu ze skupinek, která nás předtím předběhla, jsme dohonili a teď nás naopak zdržují, ale jsme za to celkem rádi, aspoň si trochu oddychneme. Asi 150 výškových metrů pod vrcholem začala Adama bolet noha natolik, že to chtěl vzdát a sejít zpátky k chatě. Filipovi se podařilo ho přemluvit, takže pokračujeme dál a ještě jsme zvolnili. Před finálním hřebínkem se napojuje cesta od Nové pražské chaty, odkud jde spousta lanových družstev a tvoří se trochu zácpa při vyhýbání s již sestupujícími, což je na tom úzkém a celkem vzdušném hřebínku trošku adrenalin 🙂

V 9:30 jsme konečně na vrcholu, ještě před fotkou ale lovím ibalgin pro Adama, pak se trochu pokocháme, vyfotíme jednu skupinku, která potom fotí nás a pomalu se balíme na cestu zpátky, protože dost nepříjemně fouká a nechceme se úplně zdržovat převlékáním. Rychle se teda navážeme a začínáme sestupovat stejnou cestou, jakou jsme šli nahoru. Dorazili jsme opravdu včas, protože stoupajících skupinek rychle přibývá a začíná to být trochu nepříjemné.

Sestup

↔ 8 km  ↓ 1 540 m ► 5,5 h

Sestupujeme paralelně s vyšlapanou cestičkou v měkčím sněhu, osobně mě začínají bolet chodidla a ukazuje se, že moje trekové boty nebudou na ledovcové použití s mačkami úplně nejvhodnější. Počasí nám vyšlo opravdu na jedničku, tak se kocháme výhledem na Grossglockner a pan doktor Filip se nám kochal natolik, že zakopnul a hodil krásnou rybičku po hlavě do sněhu :D. Už chceme být všichni z ledovce dole, tak postupujeme relativně rychle jen s jednou pauzou na odsvléknutí, protože sluníčko vážně dost praží. Konečně jsme zase na „pevné“ zemi, odstrojujeme se, vylezeme kousek po skále a sestupujeme k chatě Defreggerhaus.

Tady se převlíkáme opět do lehčího, sníme druhé Adventure menu (Kuře korma s basmati rýží – mňam), pobalíme věci, které jsme si nechali v chatě a sestupujeme dále k Johannishütte. Cesta tentokrát vůbec neutíká, bolí nás nohy, voda dochází, sluníčko peče. Filip nám utíká, aby mohl zarezervovat místa v taxíku zpět na parkoviště a já jdu pomaleji s Adamem. Tomu nakonec taky trochu utíkám s tím, že se vrátím a pomůžu mu s batohem. U Johannishütte jsem hodil batoh na zem a vrátil se pro Adamův, ale ukázalo se, že už byl jen kousek za mnou. Sedáme tedy k Filipovi a dvěma Čechům, objednáváme si pití a štrůdl a čekáme na taxík, který máme objednaný v 15:30. Zajímavostí je, že u Johannishütte není signál, takže tam je „budka“ s pevnou linkou, kterou lze taxík zavolat. Bohužel je obsluha extrémně pomalá a neochotná, čekáme hrozně dlouho na zaplacení, takže tam necháváme Filipa s penězi a s Adamem vyrážíme na parkoviště pod chatou, kde už čeká odvoz, u kterého se tvoří fronta lidí bez rezervace. Naštěstí se nám díky dvěma vyslaným taxíkům všem podaří nastoupit a jedeme k našemu autu.

Odjezd a cesta zpátky

Po příjezdu na parkoviště naházíme rychle věci do auta a vyrážíme zpátky do ČR. Ani se mi nechce věřit, že jsme to stihli takhle rychle a nemusíme platit další noc v Rakousku. Cesta probíhá celkem poklidně až na jednoho šneka, který celý sjezd od placeného tunelu do údolí jede nesmyslně 70 km/h, neustále brzdí na 50 km/h a ostatní ho nepředjíždějí. Po nájezdu na dálnici bereme útokem první Mekáč na doplnění kalorií a sypeme si to domů. Ve 21:30 jsme v Budějcích a uleháme s příjemnou únavou do postele. Celkem ujeto 820 km s dobou řízení 10 hodin – ještě, že už dnešní auta řídí skoro sama 🙂

Vybavení na ledovec, tipy a triky

Vybavení se bude hodně lišit podle zkušeností a pohodlnosti účastníků, ale také podle doby trvání a z toho vyplývající finanční náročnosti. Berte v úvahu, že jsem opravdu s ledovcem neměl žádné zkušenosti a razil jsem tedy teorii „radši být připraven na všechno“.

Vybavení:

• trailové boty Dynafit Alpine
• pohorky LaSportiva TX5 GTX
• turistické mačky Camp (z půjčovny)
• turistický cepín (díky za půjčení, Kájo)
• horolezecké lano 50 m
• batoh Deuter AirContact Lite 45+10
• sedák Ocún twist
• 2 HMS karabiny Ocún
• smyčku a prusík
• helma Black Diamond Half Dome
• trekové hůlky Forclaz MT 100 Comfort
• čelovka Forclaz HL 100 USB
• polarizační brýle kategorie 4 Quechua MH 570
• navíc: jistítko kyblík, ledovcové šrouby

Vaření a jídlo:

• malý ešus
• vařič s piezo zapalovaním, případně zapalovač
• 100 g plynová kartuše
• 2x Adventure Menu
• káva 3v1
• čokoládová ovesná kaše
• jerky, protein sušenky, mix oříšků, energy gely, …

Oblečení:

• hardshell bunda Tilak Stinger Pro
• péřová bunda MT 900
• maska na oči a špunty do uší
• hybridní bunda Simond Alpinism
• zimní rukavice Simond Ice
• tenké rukavice Forclaz MT 500
• ferratové rukavice Black Diamond Craig Half Finger
• čepice Simond Alpinism
• kšiltovka
• nákrčník
• pláštěnka, pláštěnka na batoh, nepromokavé kalhoty
• hodinky Garmin Fenix 7
• powerbanka a kabely na mobil a čelovku
• hygienická vložka do spacáku
• hydrovak na vodu 2 litry
• vodní filtr Sawyer
• opalovací krém SPF 50

Tipy a triky, poučení

Za mě jedna z nejdůležitějších kapitol. Jak už jsem zmínil, vybavení se bude lišit hodně podle zkušeností. Cestou jsme potkali dost lidí bez cepínů a maček, ale dokonce i jednotlivce bez lana. Ano, hmotnost se dá ušetřit na vybavení, které pravděpodobně nebudete potřebovat. Peníze zase můžete ušetřit za pojištění, které nemusíte potřebovat. Ale ruku na srdce, jeli byste do hor bez pojištění? Já teda ne a stejně tak bych na ledovec nešel bez vybavení.

1. Helma byla zbytečná, kromě pádu do trhliny nebo z finálního hřebínku si nedovedu představit, kdy by se mohla hodit. Pád kamení bezprostředně nehrozí a pokud se utrhne kus skály, tak by vám stejně helma byla k ničemu.
   
2. Moje trekové boty byly příliš měkké na chůzi v mačkách po ledovci. Dalo se to samozřejmě zvládnout, ale chodidla jsem dost cítil hlavně při sestupu.
   
3. Pojištění – určitě doporučuji pojištění Alpinvereinu, které má dobré krytí na záchranné práce a navíc máte slevy v chatách na ubytování. Na léčebné výlohy a další krytí je nutné si sjednat separátní cestovní pojištění. Pohlídejte si, do kolika m.n.m. (případně obtížnosti lezení/ferraty) platí a co zahrnují rizikové sporty. Doporučuji AXA nebo UNIQA – AXA umí „drink povolen“, takže si můžete bez starostí dát i více než jedno pivko.
   
4. Nad 3 000 m.n.m. se mi znatelně hůř dýchalo. Nevím, jestli za to mohla krátká regenerace po nemoci nebo fakt, že jsem astmatik. Dle hodinek jsem v chatě Defreggerhaus měl okysličení krve 91 %, zatímco normálně mám kolem 96 %.
   
5. Večer je zima, ale nemělo smysl s sebou tahat takhle teplou péřovku a zimní rukavice. Asi bych mluvil jinak, kdyby bylo jiné počasí..
   
6. Před spaním si na noční stolek/k posteli vyndejte čelovku, kapesníky, vodu, léky a další propriety, které byste mohli v noci/nad ránem potřebovat, ať neštracháte v batohu a nesvítíte na celý pokoj.
   
7. Na dvoudenní výšlap opravdu nepotřebujete brutálně těžkou 20 000 mAh powerbanku. V chatě byly navíc zásuvky, takže si šlo telefon dobít.
   
8. Je super nechat nepotřebné věci na zdolání vrcholu v chatě. Myslete ale na to, že až půjdete z vrcholu, může svítit sluníčko, takže opalovací krém a kšiltovku rozhodně v chatě nenechávejte.
   
9. Hydrovak je super věcička, díky které nemusíte sundavat batoh a lano, pokud ho máte hozené přes hlavu. Jen vám nesmí zamrznout hadička. Koupil jsem letos izolovanou hadičku hlavně kvůli létu, aby mi voda v ní neteplala. To bohužel nefunguje a díky černé izolaci se ohřívá snad ještě rychleji 😀 V mrazu to funguje líp, ale stejně je lepší do hadičky trochu fouknout, aby se tam voda nedržela.
   
10. Hodně hmotnosti můžete ušetřit, pokud se rozhodnete jíst v chatě. My jsme nesli ešus, vařič, kartuši s plynem a každý dvě Adventure menu. Každý jsme měli batoh o hmotnosti cca 17 kg vč. vody, což už se dost proneslo. Asi bych do toho šel znovu, ale pokud vám nevadí utratit desítky EUR za podprůměrné jídlo v chatě..

+ BONUS:
Nebát se toho tolik. Měl jsem v noci problém usnout, protože jsem se celé téhle výzvy trochu bál. Ve výsledku jsem z toho byl vynervovaný víc, než bylo potřeba, ale je nutné říct, že jsem šel s kamarády, kteří už za sebou měli Mont Blanc a Dachstein, vyšlo suprové počasí a celkově si tak nějak všechno sedlo. Pokud nebudete spěchat, klidně na Defreggerhausu zůstaňte i druhou noc a obejděte si celou korunu Venedigeru – pět třítisícovek.

Závěrem – pokud nemáte zkušené kamarády, určitě se na ledovec sami bez zkušeností nevydávejte a využijte služeb horského vůdce! Já jsem dost těžil ze svého červencového výstupu na Triglav, k vybavení jsem přidal hlavně teplejší věci a ledovcovou výbavu.